Seat Ibiza 6K

Po první generaci Ibizy přešla španělská automobilka SEAT pod koncern Volkswagen. Druhá generace vyráběná od roku 1993 proto dostala koncernovou platformu, která byla použita i pro Volkswagen Polo. Vstup koncernu přinesl velmi širokou nabídku motorů, od jednolitrového po dvoulitrový benzínový a různé verze dieselového motoru 1,9. Na karoserii zaujme zejména okno mezi kufrem a zadními dveřmi, jinak tvary odpovídají polovině 90. let, tedy jakési ocucané hranaté auto, podobně jako např. Škoda Felicia. V roce 1996 byl proveden menší facelift, změnil se hlavně tvar nárazníků. Rok 1999 přinesl větší facelift, změnila se např. obě čela a interiér, auto dostalo poněkud ostřejší vzhled. Výroba byla ukončena v roce 2002. Odvozený sedan se jmenoval Cordoba, kombík Cordoba Vario. Z možné výbavy lze jmenovat elektrická okénka včetně střešního, klimatizaci, pneumatické centrální zamykání, elektrická zrcátka, posilovač řízení, airbagy a ABS. Mnoho prvků bylo společných s jinými koncernovými auty, například i VW Transporter měl téměř stejnou palubní desku.

Auto z roku 1994 jsme koupili v roce 1999 jako náhradu za rodinnou Škodu 105L, kterou jsme prodali a podle údajů pojišťoven jezdila až do roku 2008. Se škodovkou ale jezdil hlavně strýc, mamka ji neměla ráda. Ibiza předtím jezdila ve Švýcarsku, kde vystřídala dva majitele a následně se po menší bouračce na levý přední roh dostala do ČR, kde ji překupník opravil a prodal nám. Je nepůvodní levý světlomet, blatník a čelní sklo. Auto je vybaveno hydraulickým posilovačem řízení, centrálním zamykáním a elektrickými předními okénky, jinak v něm nebylo ani rádio, což trochu kontrastuje s nápisem GLXi na dveřích kufru. Pod kapotou je benzínový motor 1,8i, kód ABS, který je v tak malém autě dnes poněkud kuriózní. Motor o výkonu 66 kW při 5500 ot/min byl osazován jen do roku 1996. Jedná se o osmiventilový čtyřválec s litinovým blokem, rozvodem OHC s rozvodovým řemenem a jednobodovým vstřikováním. Velký motor má trochu větší setrvačnost, takže do otáček neletí nijak závratně, ale jinak je pružný, táhne houževnatě, je relativně tichý, úsporný a zcela spolehlivý. Auto se nám záhy po koupi někdo pokusil ukrást, demontoval zámek ve dveřích spolujezdce, pravděpodobně plánoval vyrobit podle něj klíč a s autem odjet. Proto došlo na montáž zámku řadicí páky. Původní zámky musely být vyměněny, od té doby zámky nepatří ke spolehlivým prvkům vozu a byl proto namontován ještě dálkový centrál. Na autě se jednou měnila přední ložiska, později bylo nutno občas vyvařit nějakou tu díru v podlaze a vyměnit výfuk, který nikdy neměl dlouhou životnost, což bylo dáno ale tím, že se s autem jezdilo hlavně na krátké trasy. Velmi zlobivým prvkem byla elektrická okýnka. Obě se poměrně záhy pokazila a oprava byla nákladná. Když se mechanismus pokazil podruhé, už jsme jej opravit nenechali a do dveří putoval špalek dřeva, aby okno nespadlo dovnitř (jak se mi kdysi o půl jedné ráno před domem spolužačky stalo). Až cca do roku 2012 však bylo auto prakticky bezúdržbové a na pohled stále jako nové. Poté se začaly objevovat problémy s puchřejícími gumovými díly a úniky provozních kapalin. Taky začaly upadávat různé plastové drobnosti, výrobce rád používal oboustrannou lepicí pásku a ta po dvaceti letech přestávala lepit. Viset na cestě však zůstalo jen jednou, a to když mi na Nový rok 2013 ve Vyškově na křižovatce prasklo lanko spojky. Auto ale jezdilo až do září 2015, kdy jsme ho kvůli končící STK odstavili k Vaškovi do stodoly. Momentálně je stále pojízdné, ale v podbězích a podlaze je sem tam nějaká díra, bylo by dobré zrepasovat brzdy, z motoru silně prosakuje olej a prasklým plastovým nátrubkem uniká chladicí kapalina. Rád bych ale auto ještě vrátil do provozu, protože kombinace tak vděčného, spolehlivého, pohodlného a řidičsky zábavného auta se jen tak nepotká. Dlouhodobá spotřeba byla okolo 7,5 l/100 km, ale při delších plynulých jízdách se dalo dostat i na 6 l. Na dálnici auto bez problému jede 160 (maximální rychlost v TP je 182 km/h, ale nikdy jsem to nezkoušel). Nejdelší jízdu s námi auto podniklo do horského střediska Thyon na jihozápadě Švýcarska. Strýc s ním byl i v létě v Srbsku (trpěl kvůli nefunkčnímu stahování oken a navíc mu po cestě rupnul výfuk), ale ze zahraničních zemí se auto zdaleka nejvíce najezdilo po Slovensku.

Plány na uvedení ibizy zpět do běžného provozu se bohužel nenaplnily. Auto jsme u Vaška jen jednou za pár let vytáhli a nastartovali, ale na renovaci jsem neměl čas (když jsem ještě celkově čas měl, tak jsem to neudělal, a teď ho nemám vůbec). Vaškovi začalo auto postupně překážet a když se zbavil svých nepojízdných aut, která ve stodole stála, přišla v roce 2024 řada i na ibizu. Předtím byla naposledy venku v roce 2019. Od té doby se do ní dostaly myši a auto vypadalo celkově dost hrozně. Byl jsem tedy smířen s tím, že půjde do šrotu. Vašek ale dostal dobrý nápad, díky kterému ibiza nešla do hutí jen tak bez posledního užitku. V té době už dva roky zuřila (a o rok později stále ještě zuří) nesmyslná válka na Ukrajině, ve které obránci prokázali mimořádnou srdnatost. Jedna česká neziskovka jménem Neohnutí na Ukrajinu dodává vyřazená auta, která jsou následně zprovozněna pro použití na frontě nebo v týlu. Nejoblíbenější jsou údajně felicie, ale berou i jakákoliv jiná jednoduchá vozidla. Technický stav není podstatný, stačí, aby to jelo a zatáčelo. Papíry pochopitelně nejsou potřeba vůbec, ale pokud má auto platné české doklady, neziskovka zajistí jejich přepsání na Ukrajinu. Ibizu tedy čekal smutný konec ve válce, ale aspoň mohla být naposledy užitečná, což by o vhození do lisu neplatilo.

V březnu 2024 tedy Vašek auto vytáhl ze stodoly ven. Komplikací byly zatuhlé zadní brzdy, ale pár ran palicí jim domluvilo. Vašek auto sám umyl a krásně vyčistil i vymyšený interiér. Pak přijel Milan a já a jali jsme se auto zprovozňovat. Přestože v roce 2019 běželo normálně, teď vůbec nechtělo chytit. Ukázalo se, že palivové čerpadlo neběží. Pár šikovných úderů opět pomohlo, auto ale pořád nestartovalo. Vyndali jsme svíčky a z těch kapal olej, který do válců natekl z hlavy. Po vyčištění auto konečně chytilo, ale ze začátku hulilo jak studený diesel, než se olej z válců vypálil. Taky první asi půlminutu motor vůbec nemazal, než se skokově ztišil. Příčinou asi byla hydraulická zdvihátka ventilů, ze kterých vytekl olej, který zalepil svíčky a po startu trvalo, než se zdvihátka olejem zase naplnila a mazací soustava získala tlak. Poté už všechno fungovalo jako zamlada, a to včetně hydraulického posilovače a pneumatického centrálního zamykání. I brzdy bez problému poslouchaly. Umyté a zprovozněné auto vypadalo, že by mohlo rovnou na silnici, nicméně pohled zespodu prozradil, že by bylo nutno vyvařit podlahu a podběhy, zrepasovat brzdy a nápravy a přetěsnit celý motor. To by znamenalo stejný rozsah opravy jako u formana a na to už bohužel nemám čas. Vašek tedy auto odvezl na plaťáku na evidenčku a pak si pro něj přijeli z neziskovky, aby jej naložili na vlak a poslali do války. Zbývalo ještě vyřídit papírové věci. Protože majitelkou auta byla mamka, vyrazili jsme spolu na úřad. Paní nám dala naposledy do ruky původní SPZ, než je dala do skartovačky, a vydala nám převozní značky. S mamkou jsme auto oba obrečeli, sloužilo nám 16 let a ledacos jsme s ním zažili, z toho šest let jsem s ním jezdil i já. Jediný suvenýr, který jsem si nechal, bylo autorádio Panasonic CQ-RD143N, které jsme si po pár letech nechali do auta dodělat (chtěl jsem ho samozřejmě já, mamka rádio neposlouchá). I rádio dodnes funguje jako nové včetně kazetové mechaniky.

Pořád si říkám, že ibiza třeba slouží někde v týlu a že až nesmyslná válka skončí a já pojedu na svobodnou Ukrajinu na výlet, tak auto uvidím stát někde na ulici a dovezu si ho zpátky.

Poslední fotka z běžného provozu:

Příprava na Ukrajinu: